Pracovat se směrovými pojítky se začalo v naší armádě po skončení 2. světové války. V používání byly nejvíce kořistní decimetrové stanice DMG 5K, ELESTER. Právě taková technika byla soustředěna v letech 1946 - 1948 u setniny speciálních pojítek 3. praporu 5. spojovacího pluku v Praze-Ruzyni. Kromě již zmíněných stanic měla setnina také přístroje "Rudolf", četu NOT a četu TOT. Velitelem této jednotky byl poručík Dolanský, veliteli jednotlivých čet pak poručík Hruška, poručík Chour a poručík Mukařovský.
V roce 1949 byl 3. prapor, včetně rot speciálních pojítek, přemístěn do Pardubic. Rota byla přebudována na samostatnou, její technika však stále méně odpovídala novým požadavkům vedení boje. Vyvstala potřeba vytvořit samostatnou směrovou jednotku, která by byla schopna cvičit své vlastní specialisty. V roce 1950 proto byla samostatná rota zvláštních pojítek rozdělena. Čety NOT a TOT zůstaly v Pardubicích a z čety decimetrových pojítek se stala rota, která byla pod vedením poručíka Dolanského přemístěna k Vojenskému radioelektrickému ústředí v Praze na Petříně. Tato rota se stala základem budoucího 59. radiového praporu.
V radioelektrickém ústředí na Petříně, jehož součástí byla síť stálého směrového a radiového spojení, byl vytvořen 1. června 1951 samostatný 59. radiový prapor. Jeho velitelem se stal plukovník Ing. Oskar Macek.
Prapor byl tvořen čtyřmi setninami a čítal asi 250 vojáků. V letech 1951 - 1955 prošel řadou cvičení, které jen potvrdily opodstatněnost, potřebu a poslání směrových pojítek ve velení armády. Úspěšnými zkouškami prošly směrové stanice RDV-68 a RDM-61, které se postupně zaváděly do výzbroje praporu. V roce 1953 odešel na VSV dosavadní velitel plukovník Ing. Oskar Macek a novým velitelem byl ustanoven major Václav Tamchyna.
Hlavním mezníkem ve vzniku samostatného směrového útvaru a ujasnění koncepce jeho bojového poslání byl rok 1955. Nařízením NGŠ byl dnem 1. června tohoto roku zřízen 59. prapor směrových stanic. Jeho velitelem zůstal nadále podplukovník Václav Tamchyna a zástupcem velitele byl určen major Zdeněk Dolanský.
Jednotku tvořilo 270 vojáků a ve výzbroji byla, na tu dobu velmi moderní technika: RDV-68 (Hory), RDS-66 a RDM-61, umístěná na vozidlech T-805 a PV3S. Prapor byl dislokován ve Zbirohu a bezprostředně po svém vzniku se zúčastnil řady cvičení, při kterých na velmi dobré úrovni zabezpečoval spojení pro GŠ a MNO.
Významnou událostí v životě praporu bylo propůjčení Bojové zástavy Rozkazem prezidenta republiky v roce 1956. Zástavu - symbol bojové cti a slávy útvaru převzal velitel útvaru podplukovník Václav Tamchyna z rukou velitele spojovacího vojska, generálplukovníka Bohumila Teplého.
V říjnu 1957 je útvar redislokován ze Zbirohu do Hradce Králové a novým velitelem je jmenován kapitán Miroslav Dědina. V roce 1959 jej střídá kapitán Zdeněk Zinek. Hloubková prověrka praporu v tomto roce potvrdila dobrou vycvičenost praporu a plnění úkolů na velmi dobré úrovni.
Za zmínku stojí i událost z roku 1960, kdy se skupina 25 vojáků, vedená poručíkem Kašparem, účastnila záchranných prací a vyprošťování osob při železničním neštěstí u Stéblové. Za tuto nezištnou pomoc v mimořádné situaci byli ministrem národní obrany odměněni desátník abs. Karel Junek a svobodník Vladimír Voříšek. Útvar tak získal uznání nejen na poli spojovacím.
Dalším mezníkem v historii spojovacího vojska byl rok 1961, kdy došlo k přemístění 59. praporu směrových stanic z Hradce Králové do Prahy - Ruzyně. V tomto období se vyčleňuje z praporu rota exploatace stálých směrových stanic a stává se samostatným útvarem. Prapor prochází neustálými změnami a je postupně doplňován o další roty - o rotu pomocných spojovacích uzlů, rotu technického zabezpečení a dvě kabelosměrné roty.
V souvislosti s celkovou modernizací v armádě vzrůstají požadavky na zabezpečení trvalého a spolehlivého spojení, vzrůstá potřeba rozšíření směrového spojení. Možnosti 59. praporu požadavkům nedostačují.
Z těchto důvodů je 1. září 1962 vytvořen 59. pluk dálkových spojů, složený ze tří praporů. Jeho prvním velitelem se stal podplukovník Jiří Jíra. Pod jeho velením pluk již v průběhu následujícího roku spolehlivě plní úkoly při zabezpečení trvalého spojení vojsk při polním výcviku. Nesporně významné byly i výsledky dosažené plukem v roce 1964 při cvičení "SPUTNIK".
V jednotce se podařilo výrazně zlepšit organizaci života vojsk i řídící práci na jednotlivých stupních velení. Úsilí bylo zaměřeno ke kvalitnímu vycvičení spojovacích specialistů. Postupně byla vytvořena materiálně účetní základna a zkvalitněno technické zabezpečení pluku. Pozornost byla věnována i úpravě rajónu kasáren, byl vybudován útvarový rozhlas.
Úspěšnost všech těchto činností dokumentují ocenění, která útvar získal, například v podobě putovní ceny velitele pražské posádky v roce 1964. Významná v rozvoji útvaru byla zejména 70. léta, kdy byl značně zvýšen důraz na polní výcvik. K úspěšnému zvládnutí těchto úkolů přispěli všichni vojáci z povolání, na něž se postupně zvyšovali nároky. Za všechny jmenujeme tehdejší velitele. V letech 1971 - 1973 velitel útvaru major Miloslav Starosta, 1974 - 1977 podplukovník Jaroslav Gajdošík, od roku 1977 major Pavel Faltýsek. Tím byly položeny dobré základy pro útvar, který ještě do roku 1979 plnil úkoly v Praze - Ruzyni.
Dnem 1. října 1979 dochází k přemístění 59. pluku dálkových spojů do kasáren kpt. Otakara Jaroše v Berouně. Velitelem zůstává podplukovník Pavel Faltýsek, který útvar v roce 1982 reorganizuje na 59. spojovací brigádu dálkových spojů. V roce 1984 jej ve funkci střídá plukovník Jan Matěj a v roce 1989 se ujímá velení podplukovník Bohumil Kolář.
Koncem sedmdesátých a začátkem osmdesátých let dochází k mohutné expanzi spojovacího úkolu, život útvaru je ve znamení neustálých cvičení v terénu. Technologie však zůstává analogová s ruční komutací kanálů, což evidentně nestačí na rozsah plnění úkolu, ale spojení je zabezpečováno v požadované kvalitě. Je to za cenu maximálního vypětí vojáků z povolání, jejich vysoké odbornosti a značných praktických dovedností. Začíná se zavádět výpočetní technika, ale jenom v oblasti plánování spojení. Vzniká ve spolupráci se Správou spojovacího vojska ZVO, na tu dobu unikátní soubor programů "Palcát". Jedním z autorů tohoto systému byl podplukovník Jaroslav Mikš.
V roce 1991 dochází k rušení stávající techniky útvaru, radioreleových stanic R-404. Tato 24-kanálová stanice dlouhá léta kvalitně sloužila, v posledních letech však už nestačila na plnění úkolů. Svým těžkopádným stožárem a hlavně vysokou poruchovostí připravila příslušníkům útvaru mnohé horké chvilky. Proto její vyřazení z výzbroje bylo přijato s úlevou. Dále zůstala nosnou stanicí u útvaru 12-kanálová stanice RDM-12, která spolu s RDM-6 zabezpečovala plnění úkolů jak v opěrné síti tak na přímých směrech.
V roce 1992 dochází k první reorganizaci v rámci "polistopadových" změn - počet praporů je snížen ze čtyř na tři a pod vedením podplukovníka Bohumila Koláře vzniká 1. pluk dálkových spojů. Jeho velení převzal 15. září 1992 podplukovník Ing. Ján Sitár.
Často navštěvovali útvar zahraniční delegace například Luxemburská delegace v prosinci 1992 a delegace americké armády v prosinci 1993. Nesmíme také zapomenout na návštěvu pana prezidenta Václava Havla, doprovázeného Ministrem obrany Antonínem Baudyšem a Náčelníkem Generálního štábu generálplukovníkem Karlem Pezlem, v únoru 1993.
Další reorganizace postihuje útvar 1. února 1994 a je završením redislokace a transformace spojovacího vojska. Berounský útvar od této chvíle nese název 61. spojovací brigáda.
Po reorganizaci v roce 1994 se útvar dostal do trochu jiné role než doposud. Od úkolů, kdy zabezpečoval spojení jako bojový útvar a výcvik prováděl pouze pro svoji potřebu, začal plnit úkoly jako výcvikové středisko spojovacích specialistů pro celou Armádu České republiky a jen v menší části zabezpečuje spojení pro nadřízený stupeň.
Nové úkoly přinesly sebou i novou odpovědnost, přípravu žáků v poddůstojnických školách. Kritériem práce může být i skutečnost, že připravovaní spojovací specialisté na dobré úrovni zabezpečovali spojení u svých mateřských útvarů na území celé České republiky.
Škola důstojníků v záloze byla prestižní formou školení, která posouvala význam útvaru do vyšší roviny.
V oblasti spojovací techniky zůstala z dálkových spojů u útvaru v rozhodující míře jen stanice R-412, která zabezpečovala troposférické spojení a útvar byl doplněn novější stanicí R-414, která byla pokračovatelkou legendární R-404. Stanice RDM-12 a RDM-6 stále zůstávaly a plně se využívaly. Významné je, že v rámci výcviku specialistů pro celou Armádu České republiky byl útvar doplněn veškerým sortimentem spojovací techniky, včetně radiových prostředků vyšších výkonů, které se doposud v historii útvaru nevyskytovaly.
Dnem 1. března 1997 se znovu brigáda reorganizuje a to ze stávajících šesti praporů na čtyři. 1., 2. a 3. prapor se slučuje do jednoho a vytváří se z něj 1. prapor s kurzem velitelů v záloze na 1. rotě a poddůstojnickou školou na 2. rotě. 4. prapor se reorganizuje na 3. prapor spojovací kde 1. rota je radioreleová a 2. rota radiová. 5. prapor mění pouze svůj název a to na 2. prapor základního výcviku. Taktéž 6. prapor mění svůj název a to na 4. prapor zabezpečení s rotou technického zabezpečení a rotou oprav techniky.
Útvar zabezpečuje spojení na vinikající úrovni, důkazem toho je účast na mezinárodním cvičení Combinet Endeavor v letech 1996, 1997, 1998 a 1999. Cvičení se vždy účastnilo celkem 28 států. Naši vojáci z povolání se podíleli jak na české straně, tak byli vysláni do Německa, kde představovali naši techniku a možnosti našeho spojení.
Velkou mírou se rozmáhá radiová technika, útvar zabezpečuje záložní místo stacionární vojenské radiové sítě. Toto se nacvičuje na měsíčních radiových nácvicích, kde náš útvar přebírá vedení radiové sítě, v které dále jsou hlavní vysílací středisko Praha, Velitelství vzdušných sil Klecany, Velitelství logistiky Stará Boleslav a Velení 1. a 2. armádního sboru Tábor a Olomouc.
K 1. lednu 1998 byla vytvořena 51. rota okamžité reakce, jejíž úkolem bylo pracovat s veškerou spojovací technikou a být schopna okamžitě reagovat na spojovací úkoly.
Velitel brigády podplukovník Ján Sitár byl v době od 15. ledna 1997 do 9. září 1997 na prestižním zdokonalovacím kurzu pro důstojníky spojovacího vojska v Fort Gordon - Georgia, proto není náhodou, že k červenci 1998 byl převelen na Generální štáb na Sekci velení a řízení. Na jeho místo byl určen tehdejší zástupce velitele podplukovník Tibor Cirok. Na místo svého zástupce si vybral majora Michala Poperníka.
Útvar často pomáhal městu Beroun s různými akcemi, ať se jedná o stěhování neziskových organizací, tak s většinou závodů, kde se podílí na pořadatelské činnosti. Byl to velký přínos ve spolupráci útvaru a města.
Kurz velitelů v záloze a poddůstojnická škola byl hlavní, ale ne jedinný úkol Skupiny metodiky výcviku (učební blok), který byl veden podplukovníkem Antonínem Hrdličkou. Většina spojařů, kteří odcházeli do zahraničních misí, procházeli speciálními kurzy v obsluze stanic a spojovacích zařízení, právě u našeho útvaru. Dále pořádala Skupina metodiky výcviku například kurz vedení radiového provozu v anglickém jazyce, ale i mnoho jiných.
K 31. březnu 1999 byla nařízením Náčelníka Generálního štábu 51. rota okamžité reakce zrušena.
Důležitým spojovacím úkolem pro brigádu bylo realizování spojení s 6. polní nemocnicí v Albánii v době od května do října 1999. Tento úkol byl splněn výtečně. Dokonce se na spojení přijel podívat ministr obrany Vladimír Vetchý.
Rozhodnutí o zrušení 61. spojovací brigády v Berouně obdržel velitel 14. června 1999. Hned od počátku informoval všechny příslušníky brigády. Největším úkolem při rušení bylo, zbavit se veškeré techniky, protože útvar jí měl v té době přes 1000 kusů. Začalo přípravné období, kdy se připravovala technika na předání, organizoval převoz a domlouvali přebírající útvary a opravárenské podniky. Nakonec většina techniky šla právě do opravárenských podniků. S předáváním techniky se začalo na jaře roku 2000. Je nutno připomenout veliké nasazení všech vojáků z povolání, kteří měli na starosti předání techniky, protože koncem srpna roku 2000 nebylo v autoparku víc techniky než by člověk na rukou spočítal.
Od 1. října 2000 zůstala v areálu berounských kasáren pouze likvidační skupina, vedená majorem Karlem Sobotkou, složená ze zhruba dvaceti vojáků z povolání, třiceti vojáků základní služby a desíti občanských zaměstnanců.
1. ledna 2001 převzala hlídání objektu kasáren civilní bezpečnostní agentura.
Zpracoval Jirka
Pokud najdete nějaké nesrovnalosti, nebo byste chtěli něco doplnit, prosím kontaktujte mne, třeba mailem. Nikdo není neomylný a rád doplním Vaše poznatky.
Prameny:
VHS VÚ 9967 Beroun charakteristika a historie
Od 38. pěšího pluku k 61. spojovací brigádě, pplk. Bálek Václav, 1995